A aby to tentokrát nebylo jen o tom "Vylezeme na tenhle kopeček, pak na tamten a vidíš táááámhleten? Tak na ten taky!", pojali jsme procházku poněkud duchovněji. Vydali jsme se po stopách keltů.
Velice nápomocné nám byly stránky Putující, díky níž jsme své tři cíle nejen bezproblémově nalezli, mohli jsme si o nich ale také něco dopředu přečíst. Putující jsou totiž lidé, kteří obcházejí různá energeticky zajímavá místa (mezi která keltské kameny rozhodně patří), meditují u nich a pak své zážitky popisují na internetu.
Je to opravdu skvělé, že existuje podobný web, jen mám obavu, aby se neopakovala historie: lidé s kolečky a jeřáby naběhlí v lesích, díra po menhiru je ještě teplá, menhir na skalce kýčovité zahrádky... Nedovedu si momentálně představit horší noční můru :D
V sobotu jsme tedy nasedli do auta a cestou k Vysokému Chlumci, v jehož blízkosti se kameny nacházení, jsem předčítala zkušenosti Putujících.
Když jsme dorazili do Chlumce, uvítal nás hrad - dominanta tohoto místa. My jsme jej však nechali v zádech a vykročili jsme směrem k lesu. Naší první zastávkou byla Pivovarská hora, najejímž vrcholu se měl nacházet menhir. Putující popisují hledání tohoto menhiru jako spíše intuitivní záježitost.
Konečně teploučko! Ptáci se mohli přetrhnout, kdo vyloudí nejpůvabnější zásnubní stěbetání, vylezli i hmyzáci a obhlíželi půdu kolem svého úkrytu, jak moc se přes zimu změnila, sem tam se objevil první letošní motýl. Všechno kvetlo, bzučelo a pělo.
Vyrazili jsme tedy po cestě, ale byli jsme tak naladění vnímáním přírody, že jsme z cesty rychle sešli a chvíli se opatrně toulali nízkou smrčinou. Ubezpečili jsme přírodu, že se nás nemusí bát a požádali ji o přijetí.
Když jsme se vrátili na cestu, moc dlouho jsme na ní nepobyli. Zahlédla jsem mezi smrčky osvětlený dubový hájek a tak moc mě přitahoval, že jsme opět cestu opustili a vydali se za zelení.
Musím říci, že světlina, na které jsme se vynořili, mi vyrazila dech. Všude se povalovaly různé balvany, které tak moc lákaly, že jsem se neudržela, svlékla se a na jeden z nich se položila. Bylo to moc příjemné dotýkat se celým tělem něčeho tak nehmotně přitažlivého.
Rybář se zatím vzdálil, vyrazil hledat menhir. Mě se odtud nechtělo, ale když mi přišel prozradit, že hned vedle je další světlina, kde menhir pravděpodobně sídlí, s těžkým srdcem jsem to kouzelné místo opustila.
Na další světlině jsme vyrušili krávu. Chvíli si nás prohlížela, pak odkráčela a přidala se ke svým družkám, které se pásly za stromy. Už to samo o sobě byl takřka pohádkový výjev. A pak jsme spozorovali menhir.
Stál zcela stranou, zamračený, odtažitý. Putující píší, že z něc cítili zášť k lidem pro jejich neohleduplnost a humpoláctví. Také my jsme pociťovali bázeň před tak prastarou bytostí. Přiblížili jsme se k němu pomalu a chvíli jsme u něj jen seděli a dávali mu najevo své čisté úmysly. Rybář se po chvíli osmělil a šel si jej prohlídnout blíž a ohmatat, najednou se všechno zlomilo. Svlékla jsem si alespoň vršek a celá se k němu přisála. Bylo to úžasné jej objímat, proměnil se na velké chlupaté zvířátko, už nebyl děsivý, teď byl něždý a hebký. Miláček. Nemohla jsem se s ním rozloučit. Padla na mě nálada opustit civilizaci a postavit si malý dřevěný domeček někde v dubovém háji a každý den se chodit objímat s menhiry. Když jsme ho opouštěli, slíbili jsme mu, že se ještě někdy stavíme.
Cestou za naším druhým cílem jsme minuli kříž s Ježíšem. Zvláštní bylo porovnat, jak se liší vyobrazení bůžků tak odlišných náboženství.
Létající kámen jsme hledali delší dobu, než menhir. Cestou jsme totiž pobíhali od remízku k remízku a pozorovali včelaře.
Létající kámen. Tak jej nazývají místní. Od Putujících jsem se dozvěděla, že jde pravděpodobně o padlý dolmen, který býval podepíraný dříve dvěma kameny, ale z jednoho se již sesunul. Sloužil (a možná dodnes slouží) ke komunikaci s Vesmírem. Má příhodně tvar létajícího talíře.
Lehli jsme si na něj a meditovali. Kolem nás pobíhaly srny, skrz nás proudilo obrovské množství energie. Sluníčko se již chýlilo k západu, bylo chladněji, tak jsem raději zlstala oblečená. Někdy bych si ráda zkusila, jaké by to bylo na něm ležet nahá.
Jak jme se dočetli na webu Putujících, dedaleko se měla nacházet ještě Miska radosti - jde o přírodní útvar, který tak pojmenovali putující, jelikož se u něj všichni cítili moc dobře...a my neméně :)
Miska radosti je veliký kámen, na jehož vrcholu je prohlubeň plná vody. Rybář si chvíli hrál s vodou, já rovnou upila. Nálada byla natolik povznášející, že mi nezbylo, než si zaskotačit :)
Někteří cítí v kameni zemský aspekt. Plodnost. A když se podíváte na její vycapenou prdelku, není se čemu divit :)
Když jsme dorazili domů, už nás tam čekala sestra s velkou kudlou a náloží Sushi, které jsme po takovém výletu zhltli jak malinu :)
Žádné komentáře:
Okomentovat